Jmenuji se Jan Morávek, je mi 44 let, žiji v Praze a zabývám se překladatelstvím a anglickými korekturami v sociálních vědách. Na těchto stránkách najdete moje pracovní portfolio a nabídku překladatelských prací. [ >>> ]
Jmenuji se Jan Morávek, je mi 44 let, žiji v Praze a zabývám se překladatelstvím a anglickými korekturami v sociálních vědách. Na těchto stránkách najdete moje pracovní portfolio a nabídku překladatelských prací. [ >>> ]
V textu pojednáváme o problémech vzájemného poškozování, znevýhodňování a ztrát perspektiv vznikajících rozvracením mezilidských vztahů nekontrolujících se uživatelů drog. Nerozluční partneři (zejména rodinní příslušníci) jsou často prvními oběťmi negativních externalit nekontrolovaného užívání drog. Napětí mezi uživatelem a sociálním okolím, signalizované obviňováním, pocity nespravedlnosti a nedůvěrou, vyúsťuje ve vyloučení či dobrovolný únik anebo uvíznutí v každodenním světě nápadně deformovaných lidských vztahů. Současné strategie a opatření drogové politiky v deklaracích i praktikách propojují a kombinují chvályhodná opatření: prevenci, léčbu drogové závislosti, trestní postih i sociální rehabilitaci, aby mohly přispívat souhrnně k psychosociálnímu fungování uživatelů drog. Argumentujeme, že tolerance ke kontrolovanému užívání drog v řadě případů lépe než represe garantuje, aby se soukromé zjednávání spravedlnosti podílelo na fungování každodenních světů. Jedině při zakotvení v legitimních sociálních rolích a vazbách – a při současném důrazu na udržení náruživosti pod kontrolou – mohou současní nebo bývalí uživatelé drog fungovat jako v zásadě spolehliví partneři v každodenních situacích na poli rodiny, partnerských vztahů, školy, zaměstnání atd.
Abstract:
When addiction gets out of control, addicts lose accountability; stigmatization and exclusion from conventional roles often ensue. Many family members are trapped in uneven, dysfunctional relationships. We reinterpret such effects of addiction based on Kabele’s justice theory of coordination (2007) as a process in which private making of justice is disabled and the mechanism of construction of reality breaks down. Drug policies fail to eliminate addiction as such. Prohibitionist policies worsen the breakdown of reality construction, while medical and social rehabilitative policies have limited resources to remedy it. Thus, we hypothesize that in order to minimize unintended effects of addiction, policies best intervene indirectly: focus on addict accountability and inclusion in conventional roles; and foster conditions for private coping with addiction. We recommend a strategy that embraces controlled drug use or, more generally, the art of controlling one’s addictions.
Článek vyšel na podzim 2010 v tématickém čísle Sociálních studií pod názvem "Nová sociální rizika". Plný je k dispozici online pro registrované odběratele časopisu.
Zatím nikdo nevložil komentář.